Lesotho je veliké asi jako Belgie. Jedinou přístupovou cestou je Jihoafrická republika. Důležité je připomenout, že bez vstupního víza vás do Lesotha nepustí. Oficiálním jazykem je jižní sothšina a angličtina.
Počasí je v průběhu roku značně proměnlivé. Jasné a studené zimy, v horách mráz a sníh, v létě silné bouřky a hustá mlha. A kdy se tedy vydat na cestu? Nejoptimálnější je navštívit zemi na jaře nebo na podzim. Ubytovací vybavení bývá velmi slušné a čisté. Jsou tu hotely, chaty a rondely.
V hlavní turistické sezoně - tzn. na jaře a na podzim - je třeba si bydlení předem rezervovat. Po zemi funguje dobrá síť autobusů, ale nejlepší je cestovat vlastním vozem. Do většiny míst se autem dostanete. Nejlépe je používat čtyřkolku.
Jaro probouzí krajinu
A tak jsme se do Lesotha vydali začátkem září. Nastupující jaro nám během několika následujících dní ukázalo svoji pravou sílu. Z původně zasněžených vrcholů v okolí průsmyku Sani Pass krajina měnila svoji tvář ze dne na den. 
Z holých náhorních planin utemovaných ještě nedávno ležícím sněhem se díky jarním ostrým slunečním paprskům postupně probouzel nový život a rodil krásně zelené louky.
Stáda pasených ovcí a krav, po zimě vyhublých tak, že jejich žebra byla jako vysoustružená, ze země neustále vyzobávala výhonky. To dávalo našinci naději na dostatek potravy a lepší časy.
Nejvýše položený bar v Africe
Přes Sani Pass jsme se vydali do Sani Top, což je vrchol strmého průsmyku, jímž vede jediná přístupová cesta z Dračích hor do Lesotha. Při vjezdu z JAR na hranice si byl místní celník osobně překontrolovat naši čtyřkolku, protože terénní vůz je tu bezpodmínečně nutný. Navíc nám doporučil, že když nepůjde projet, jednoduše se vrátíme zpět. Málem jsme to museli udělat.Cesta byla prašná, s velkými vystouplými ostrými kameny. Téměř v jejím závěru pod nejstrmějším stoupáním ji tající sníh proměnil v bahnitou břečku, ve které se čtyřkolka smekala a neposlouchala. Nakonec jsme převýšení s dostatkem adrenalinu v krvi zvládli a dostali se na vrchol.
Po zdolání průsmyku bylo nutné se odbavit a ukázat vstupní vízum na celnici. Hraniční přechod funguje od 8 do 16 hodin, stihli jsme to s fousem. Pak už jsme se mohli kochat a zajít na Sani Top Chalet do nejvýše položeného baru v Africe. Pro našince populární ubytování ve výšce 2 874 metrů nad mořem má vyhovující noclehárnu, kuchyňské vybavení se sociálním zařízením. Za jasných dnů je odtud nádherný rozhled. V zimě je tu dost sněhu na lyžování. Ale i začátkem září tu byla souvislá sněhová pokrývka. Tak jsem večer zatopili v krbových kamnech a bylo fajn.
Voda je tu pitná
Druhý den jsme pokračovali v plánované trase vedoucí směrem na Národní park Botong. Projeli jsme vysoké hory v nadmořské výšce 3 000 metrů, dále pokračovali k vodní nádrži Katse Dam. Je úžasná a obrovská. Lesothané nemusí mít strach, že nebudou mít co pít. Království má obrovské zásoby podzemní vody. Navíc tu hodně prší i sněží, proto nemají, na rozdíl od jiných států Afriky, s vodou problém. Dokonce i pro Evropana je zdejší voda pitná. Nejdříve si dáváme hodně pozor, ale pak z kohoutku vaříme čaj a kávu, polévky, i další jídla. Cestou projíždíme vesničky a městečka. Všude je velmi mnoho dětí, čilý rušný život podél vždy jedné asfaltové ulice, která městečkem vede. Malinké děti ve vesničkách, kterými projíždí naše auto, se seskupují, je zcela běžné, že vytrvale mávají anebo utíkají kus cesty s námi.
Jižní Lesotho má méně rozvinutou infrastrukturu. Silnice nejsou asfaltové, ale zdejší krajina je nádherná. Vesnička Malea je pro mnohé cestovatele jakýmsi úvodem do života v Lesothu. Lze odtud podniknout řadu výletů, vydat se na organizované vyjížďky anebo se toulat mezi pahorky. Ubytování Malealea Lodge vzniklo v roce 1905 jako obchodní stanice. Zřídil ji učitel, kopáč diamantů a voják Mervyn Smith. Od té doby se pořádně rozrostla a nyní je centrem místního života. Zdejší chaty a rondely jsou velmi útulné. Ubytování je třeba zajistit předem. Dech beroucí scenérie okolní přírody totiž lákají velké množství návštěvníků.
James v Malealea Lodge
Po ubytování v rondelu se vydáváme na procházku k vodopádům s místním průvodcem Jamesem. Jako domorodec nám odkrývá další doposud uzavřené komnaty života obyvatel Lesotha. Jeho vyprávění spolu s pečlivým osobním pozorováním skládá ucelený obraz o lidech „v království pod oblaky“.Například lesothské nejmenší děti jsou úžasné. Mají veliké oči a jsou k pomazlení. Větší děti mají nádhernou pleť, bílé pěkné zuby a tváře plné úsměvů. Ať jsou to dívky nebo chlapci a jsou-li věkem školou povinní (je tu kupodivu velmi malé procento negramotných) mají vyholenou hlavu. Prý se tím neguje jistá sociální nerovnost mezi rodinami, ze kterých pochází. Do škol nosí stejnokroje.
A podle toho, do které školy chodí, se oblečení liší. Jsou vždy velmi upravení, čistí, šaty neponičené. Je s podivem, v jakém, pro nás Evropany jednoduchém životním prostředí žijí, a jak jsou na první pohled opečovaní. Základních škol a dětí v nich je tu velmi mnoho. Bohužel hodně z nich zůstává sirotky. Jejich rodiče se dožívají nízkého věku, protože umírají na AIDS. HIV je tu velmi rozšířenou chorobou.
Lidé jsou tu černí jako uhel. Mají velmi světlé dlaně a chodidla, jejich paty září do dálky stejně jako jejich bělostný silný chrup a růžový jazyk. Ženy mají na evropské poměry značně vyvinuté pozadí, kolem boků nosí omotanou silnou, pěkně zdobenou a třásněmi ukončenou deku. Mnohé z žen nosí na hlavě klobouk. Častou součástí ženy jsou hodně malé děti, připoutané šátkem těsně na zádech. Kočárek jsme nezaznamenali ani v jednom případě. Děti v úvazku jsou tiché, pokorné, cítí teplo své mámy a tak neprotestují.
I většina mužů si zakrývá hlavu nějakou pokrývkou nebo kloboukem. Venku je jaro, slunce prudce svítí, ale hlavy lesothanů jsou zakryté. Pasáci jsou zamotaní do tmavých dek, na hlavě mají naraženou kuklu, často prostřiženou jenom pro oči, na nohou tmavé holiny, zcela splývají s okolní přírodou. Svá stáda pečlivě hlídají.
Jaký suvenýr si přivézt?
Nejčastějším suvenýrem v Lesothu je právě pokrývka hlavy, resp. klobouk.
V hlavním městě Maseru je častý model s výrazným konickým tvarem a se zajímavou ozdobou nahoře. Basutové ho znají jako mokorotlo a často ho nosí společně právě s basutskou pokrývkou (dekou) se zářivým vzorem. Ony klobouky prodávají jako suvenýry po celém Lesothu. Také jsem si jeden dovezla.
Domečky v Lesothu jsou téměř všechny stejné. Záleží na území. Někde ve tvaru rondele, jinde velikosti české garáže na osobní automobil pokryté vlnitým plechem a zatížené velkými kameny. Když je rodina movitější, mají „dvojgaráž“. Domky vypadají jako filmové kulisy. Stěny jsou z kamene, spárované hlínou. Okolí jednotlivých „bydlíků“ je rozdílné. Někde je úžasně uklizeno, jinde nepořádek a zmatek.
Vysoká nezaměstnanost a slabá ekonomika tu mají za následek vzrůst přepadení a vloupání, ale i krádeží automobilů. Proto je třeba být obezřetný. Knižní průvodce nedoporučuje procházet se po ulicích po setmění. S tímto vědomím na další zastávce prohlížíme hlavní město Maseru. Z něj se pak vydáváme zpět do Jihoafrické republiky. Ale to už je zase jiné vyprávění.
Text a foto: Dáša Palátková
Žádné komentáře:
Okomentovat