NA CESTÁCH: Jak se před 38 lety vydali do Himálaje

Nejdřív nesnesitelné vedro a pak zase kupy sněhu a krutý mráz. Expedice se ale zdařila, dvojice Červinka - Srovnal a Krupička – Novotný se dostaly na vrchol hory Manáslu! 

„Myšlenka uskutečnit Krkonošskou expedici ze Špindlerova Mlýna do Himálaje dozrávala do jasnější podoby několik let. Naděje na realizaci byla mizivá, přesto přípravy pokračovaly. Stalo se neuvěřitelné. 16. května 1979 byl skupině nadšených horolezců přislíben dosud nedostoupený vrchol Manáslu North II. vysoký 7 157 metrů. Po zajištění důležitých administrativních formalit přišel 12. červen a z Nepálu definitivní povolení k výstupu. To nejpodstatnější jsme měli a bylo jenom na nás, abychom tak složitou a náročnou akci úspěšně dokončili,“ citujeme z knihy Expedice Himálaj - Manáslu 79.


Expedice Himálaj – Manáslu 79 se účastnili Vladimír Krupička ze Špindlerova Mlýna - vedoucí expedice, Blahoslav Braun, Jan Červinka - zasloužilý mistr sportu, technický vedoucí výstupu, Tomáš Filka, Jan Kynčl, Miroslav Novotný, Milan Rusý, Otakar Šrovnal, Stanislav Šafář a Jan Štursa.  Foto: archiv


„Do podrobností byl vypracován plán, pořízen všechen potřebný materiál, vyřízeny výjezdní formality. Díky pochopení národního podniku ČSAD Hradec Králové nám byl pronajat nákladní automobil Škoda LIAZ 100 05, na poslední chvíli přizpůsoben k přepravě materiálu i osob. Konečně 7. srpna 1979 odjíždíme ze Špindlerova Mlýna směr jihovýchod. K samotné cestě do Nepálu snad jen tolik, že v některých zemích vzhledem k tehdejší politické situaci, byla složitější, snad i nebezpečná, ale i to k útrapám expedice patří.

Po celou dobu působení expedice v Nepálu zaměstnáváme pět místních lidí: styčného důstojníka nepálské armády, šerpy - sirdar - vedoucího a výškového nosiče, kuchaře a jeho pomocníka. K přepravě 2,5 tuny nezbytně nutného materiálu k životu horách najímáme 75 údolních nosičů včetně jejich naháněče. Váha přepravovaným zavazadel činila 2 280 kilogramů.

Na 150-kilometrový patnáctidenní pochod údolím řeky Buri Gandaki do základního tábora se vydáváme v době doznívajícího monzunu. Některé dny v nesnesitelných vedrech a ještě prudších lijácích, po úzkých cestičkách, mezi rýžovými políčky, později subtropickým pralesem, přes mnoho hřebenů a řek, ve vyšších polohách pralesy borovic, smrků, jedlí, modřínů a bříz a nakonec alpínskou vegetací až do našeho přechodného bydliště – základního tábora.

Odtud výš už začíná zápas o horu, hledání cesty, kde nikdo z lidí před tím nebyl, budování táborů, přepravu materiálu dolů a nahoru, za prudkého žáru slunce v ledových stěnách, mnohem častěji za nepříznivého počasí, kdy sněží a sněží. Pět výškových táborů, čím výš, tím skromnějších.“


Přišel ten den

„15. října 1979 pozdě odpoledne hlásila radiostanice, že první dvojice Červinka - Srovnal překonala lezecky nejobtížnější úsek výstupu a ve výši 6 420 metrů nad mořem postavila stan. V hlasech se odráželo napětí, vyčerpání. Další noc hlásila vysílačka z pátého tábora: “Byli jsme na vrcholu.“ Rázem jsme si všichni oddechli a upřímně oběma horolezcům blahopřáli. Vrchol dobyt. První sedmitisícový panenský štít v Himálaji, na němž lidská noha nestanula. Jak jsme se radovali. A jakoby z každého naráz spadla únava a napětí těch posledních vysilujících dní.“  

„Sestup další dvojice, jež dosáhla vrcholu o dva dny později, rozhodně nebyl pro labilní nervovou soustavu. Oné mrazivé noci 18. října jsme ve čtvrtém táboře už mysleli na to nejhorší. Střechu stanu bičoval vichr, byl krutý mráz. Nový den byl jasný a ještě mrazivější. Nohy ve stanu omrzaly. Hned po osmé jsme zachytili zprávu, že dvojice Krupička – Novotný dosáhla vrcholu a v noci sestoupila do pátého tábora. Konečně jsme zaslechli ve vysílačce rozechvělý Vladimírův hlas: “Sestupujeme. Jsme asi pěkně omrzlí.“




Hora Manaslu za východu slunce. Foto: Ben Tubby, Flickr.com

Zpověď

„Pod obrovskými ledovými věžemi, tam vysoko v Himálaji se při překonávání ledovcové trhliny zpola zaváté sněhem se mnou zřítil její okraj. Nebýt Standy, který pohotově a pevně držel lano a pomohl mi, asi bych se zní nedostal. Netušili jsme, že v té době nedaleko nad námi se odehrávalo další drama. Tam se propadl do trhliny Vladimír, s napěchovaným batohem, s radiostanicí krkonošské Horské služby, novou péřovku a dalšími věcmi. A měl co dělat, aby se z ní, za Mirkovy vydatné pomoci, vyprostil. Čas utíkal. Už jdou. Vyběhl jsem s termoskou horkého čaje do tmy. Dvě temné postavy v červených větrovkách sestupovaly po čtyřech. Pomalu se blížily. Doušky horského čaje přišly oběma dehydrovaným a vyčerpaným horolezcům k duhu. Tu noc jsme vařili snad až do půlnoci. Nohy přátel budou zřejmě omrzlé, ale hlavně, že jsou oba tady.“

Emoce

„Zase jsme se po dlouhých týdnech přeplněných nezapomenutelnými zážitky, trampotami, fyzickým a psychickým vypětím, seřadili okolo stožáru se stáními vlajkami Nepálu a Československa. Z dáli na nás upřeně hleděla fantastická, bělostná a už „naše“ hora. Už není panenská. Jsme zase pohromadě. Všichni! To je po skončení činnosti v tak těžkých velehorských podmínkách to nejcennější. Na vrcholu dosud nezlezené himalájské sedmitisícovky zavlály 16. října 1979 poprvé vlajky československá a nepálská. 

V hoře je v plastovém obalu uložen vzkaz v anglické a české řeči, podepsaný všemi členy expedice a pěti nepálskými příslušníky, kteří s námi v horách sdíleli osudy. Stojí tam krasopisným písmem Honzy Kynčla: “Přejeme pracovitému lidu nepálského království šťastnou budoucnost a rozkvět jeho bohaté a překrásné země. Ať sílí přátelství mezi národy ČSSR a Nepálu. Mír lidem celého světa!“
Navždy ponese severní hřeben, jímž jsme se ubírali k vrcholu, název „Hřeben Jana Messnera a Štefana Spusty“ – členů HS, kteří zahynuli při zimní záchranné akci na úpatí Sněžky.“

Na závěr

„Všichni dřeli, byli vyčerpaní a nemocní, překonali nepředstavitelné úsilí, aby čtyři z nich stanuli poprvé v historii československého horolezectví na panenském vrcholu nepálské sedmitisícovky. V základním táboře se scházíme po 35 dnech úmorného snažení a tak vzdálený a vysoký cíl byl konečně dosažen. Přípitek, potom slavnostní večeře ze zbytků, radost, písně, naše české i nepálské, vzpomínky a touha po domově. Pozdě v noci naposled zahříváme promrzlé spací pytle a brzy ráno opouštíme naše „přechodné bydliště“ a unaveni, ale spokojeni počítáme první kroky čtrnáctidenní cesty zpět. V Himálaji začíná malebný podzim.“

Vzpomínka po letech

A takto na expedici po letech zavzpomínal Jan Červinka, technický vedoucí výstupu: „Na tehdejší dobu to byl velmi slušný výkon. Byla to malá expedice a ne všichni byli horolezci. Kolektivně jsme nosili zavazadla, prohlíželi terén, protože v těch místech ještě nikdy nikdo nebyl.“




Doplnil, že v té době byly možnosti získat devizové peníze byly omezené. Proto výprava musela víceméně všechno nabalit už v republice. „No a nakonec, když pak přijedete do hor, všichni jsou takříkajíc „nadržení“ a chtějí nahoru. Jenže pobyt ve vysokých horách s sebou nese mnohé problémy a mezi ně patří i to, že často někdo onemocní. To je vcelku pravidlo. A když už to pak všechno dlouho trvá, při velké expedici jste totiž v terénu až 5 měsíců, při malé dva až tři měsíce, tak si všichni přejí, aby už někdo konečně vylezl na vrchol.“

Z deseti členů tehdejší expedice dva zemřeli a jeden se záhadně ztratil. Společně už nikdy nikam nevylezli.


Himálaj – Nepál – Manáslu


  • Himálaj je největším a nejmohutnějším horstvem světa. Říká se také, že kde všechny hory světa končí, začíná Himálaj. 
  • Téměř 2500 km dlouhý hlavní hřeben prochází Pákistánem, Čínou, Indií a Nepálem. Je široký 200 – 300 km a průměrná výška přesahuje 6 000 metrů
  • Ohromuje nejenom svou výškou a mohutností, ale tvoří pro člověka nepochopitelnou přírodní hradbu mezi indickou nížinou na jihu a tibetskou náhorní plošinou a rozsáhlými asijskými pouštěmi na severu. Z hřebenů vyčnívá 10  ze 14 osmitisícových štítů naší Země.



Nákladní auto sloužilo k přepravě osob i materiálu. Najelo tisíce kilometrů. Foto: archiv


Několik informací

  • Doba konání: 7. srpna – 4. prosince 1979. 
  • Místo: Nepál – Centrální Himálaj v oblasti Gorkha, skupina Manáslu, hora Manáslu North – výška 7 157 metrů nad mořem. 
  • Doprava: nákladní automobil LIAZ 10005 - valník s oblouky a plachtou, upraven (třetina ložné plochy k přepravě osob a potřebného materiálu na cestu, dvě třetiny byly zaplněny výzbrojí, výstrojí, potravinami i ostatním materiálem potřebným ke splnění sportovních a vědeckých cílů expedice). 
  • Celkem najeto: 22 000 km. 
  • Trasa: Špindlerův Mlýn – Maďarsko – Jugoslávie - Bulharko - Turecko – Irán - Pákistán – Indie – Nepál – Káthmándů – Trisuli.


Redakčně upraveno z knihy Expedice Manáslu 79, na které se autorsky, každý svým originálním způsobem, podíleli téměř všichni členové expedice.


Text připravila: Dáša Palátková